Sampl je pomník. Text je hranice. Novym přístupem vznikaj tradice. Sampl je pomník. Text je hranice. Věčnej běžec, pusť se do práce. Nechte si svý rady o tom, jak bych měl hrát a komu se mám podobat. Chceš mě pojmenovat? Dám ti jednoduchou odpověď, Ital Kazatel neni prostitut ale badatel. Každej člověk je sám o sobě unikát. Hudba je výpověď a ne plagiát. Tak proč bych měl hrát jako někdo jinej? Na dělání coververzí sem až příliš upřímnej. Vidíš věci jinak? Já ti to neberu a ani nechci. Snažíš se mě předělat? To ti ale nežeru, vždyť přeci povinnou četbu jsme zanechali ve škole. Teď píšu svý texty a mám svý postoje. Sampl je pomník. Text je hranice. Novym přístupem vznikaj tradice. Sampl je pomník. Text je hranice. Věčnej běžec, pusť se do práce. Když čerpám z toho, co tady už bylo, neznamená to, že mám v úmyslu dělat stejný dílo. Sampluju, tedy vzdávám hold muzice, štempluju tedy novej rozměr, starý dispozice. Kazatelovo poselství víry v samplu zabalený, recyklace produktu, znáš Sběrný suroviny? Všechno, co je potřeba, najdeš v Inventáři, doba smutku, (pokory) krásnýho šílenství a doba víry. Jo, navazuju tam, kde sem skončil, hraju furt dál, pořád si pamatuju, jak sem se prvni sloku učil. Podávám štafetu, doneste oheň k pohoří Olympu, nebo klidně dál, hlavně ho nenechte zhasnout, běžec je král. Můj rap neni černej, je bílej jak stěna, nemyslim rasismus, ale kořeny místa a lidí ozvěna. Nespad sem z Marsu a je jedno odkaď jste přišli vy, když ctíme stejný zákony pokorně tady na Zemi. Sampl je pomník. Text je hranice. Novym přístupem vznikaj tradice. Sampl je pomník. Text je hranice. Věčnej běžec, pusť se do práce. Umělec nula, umělec jedna. Bejt sem sám na svym koncertě, to je bída. A tak děkuju vám, vám všem, co jste tady. Bez vás bych stavěl tak akorát z písku hrady. Sám pro sebe totiž můžu rapovat i doma, nulovej výstup, umělecký kóma. Sílu si nevozim s sebou, ale doplňuju jí naživo, tahle energie je moje životní palivo. Když kážu, tak ne proto, abych něco zakazoval, sám sem si neuvědomil spoustu věcí, dřív než mi je někdo demonstroval. A ještě chci říct, že od samýho začátku mě podporuje pár lidí, bez nich by nic nebylo a tak doufám, že to cejtí. Tyhle slova jsou pro vás, patří vám můj velkej dík. Vy víte, kdo jste. Text je hranice a sample je pomník.

Víc konat, než mluvit. Víc tvořit, než se chlubit. V hlavě sou nákresy, vyřčený věci dostávaj reálný obrysy. Jsou závazkem, jsou plánem. Příslibem budoucna. Najednou se slyšim, jak řikam amén. Ale v podstatě sem neřek vůbec nic, dokud nebudu konat je to pouhej unik vzduchu z plic. Zbytečný kecy, co nejsou k věci, rozplynou se mezi dalšíma větama, jenom ta hnusná pachuť zůstane, podřezáváme se vlastníma slovama. Zkoušej měnit svoje slova v činy, slovní zpronevěra na sebe bere tvář viny. Už vim, že ve slovech seš schopnej měnit svět. Ale jediný co si změnil je, že slyšíš jen jednu odpověď. Potřebuju – Ne. Chtěl bych – Ne. Uděláš to pro mě? – Ne. Zvládnu to? – Ne. Nevěřim ti, už sem to slyšel tolikrát, že abych to spočítal, nestačej mi ani písmenka ve slově kurvadrát. Lži a planý sliby, už zase tu máme kouzelný slovíčko kdyby. Snažim se mluvit o tom, jak bych chtěl žít. Dál se ale dostaneme, až když už se bude něco dít. Já nechci na sobě nosit nálepku, kde bude stát: Tenhle člověk vyměnil dar konat za to, aby mu šlo kecat akorát. Každý slovo je totiž stvrzený tvym podpisem, tak uvědom si, co řikáš a jestli má cenu s tím jít ven. Skutečnost a tvůj příběh nebudou zapadat do stejnýho soukolí. Slova měněj realitu tvýho okolí. Už vim, že ve slovech seš schopnej měnit svět. Ale jediný co si změnil je, že slyšíš jen jednu odpověď. Potřebuju – Ne. Chtěl bych – Ne. Uděláš to pro mě? – Ne. Zvládnu to? – Ne. Seš zběh, nevíš co s nohama, utíkáš před svejma vlastníma slovama. Předběhnou tě, potíš se, je tu hic. Kydáš hnůj, kydáš ho čím dál víc. Už nedokážeš otevřít ty dveře, co ti tvoje pověst zavřela. Nemluvíš ty, ale alterego s přezdívkou společenská mrtvola. Řeks toho už spoustu, ale neudělas nic. Uzavřenej v prostoru, nepoznáš, kde je rub a kde je líc. Můžeš napsat knihu o svym zbytečnym životě a budeš hlavní hrdina, kterej šíří fámy jako souchotě. Často mluvíme o tom, jak to všechno myslíme dobře, radíme lidem ve falešný dobrý víře. Mluvíme o tom, co bysme udělali líp a radíme lidem, jak by měli lidi správně žít.

Na místě, kde sem se koupal v rozkoši, teď vidim jen nehostinou krajinu. Dívám se z jinýho úhlu a přede mnou stojí šedý bloky z betonu. Pořád si pamatuju, jak na nich rostly kytky. Tohle místo neztratí tvář a mě nezmizí moje zážitky. Neni to zadarmo, i když tehdy jsem si to tak myslel. A pak sem začal věřit, že mě snad někdo proklel. O pár let dál teď stojim na stejnym místě. Žiju v jiný dimenzi, žiju v paralelnim světě. Řikám si, že to si snad ze mě nekdo dělá prdel, Je načase, abych se vzbudil a za sluncem zas vyšel. Nejvíc síly v sobě najdeš, když si úplně na dně. Se zavřenejma očima našlapuješ po nataženym laně. Se zavřenejma očima ve vejšce necejtíš strach. Poslepu každej krok, i převozník může bejt vrah. Levá pravá, tma, levá pravá. Levá pravá, tma, levá pravá. Poslechni si První den roku nula. abys věřil že nic neni ztraceny. Poslechni si Itala Kazatele, naše účty nikdy nejsou sečtený. Nenech růst strach ve svý hlavě, sežere tě jak kyselina. Setřes ho, tvoje srdce, tvý zbraně, tvoje vina. Vidim mý město novejma očima, dávám novej význam rčení něco končí a něco začíná. V Praze najdu konec světa i skrytý údolí Shangri-la. Jeden tejden má sílu změnit dalších deset let, když uvědomíš si že každej další okamžik začíná hned teď. Pár rozhodnutí dokáže vybudovat to, co nestihneš ani do roka, když najdeš a uvidíš sám v sobě proroka. Jenže deset tisíc prasklejch žárovek mě na cestě oslepilo, zdálo se mi, že svítí a vydávaj teplo. A tak šel jsem se k nim schovat a slyšel jsem zpěv, to jak syrény mě lákaly, abych pil svou vlastní krev. Bezcílně sem se toulal mezi stromama města, úzký uličky a bezesná noc, jo to byla moje cesta. Na zdech jsem viděl vábivý vize a tak loupal jsem jejich kůru, jenomže pod ní sem našel jen mrtvou mihotavou můru. Levá pravá, tma, levá pravá. Levá pravá, tma, levá pravá. Poslechni si První den roku nula. abys věřil že nic neni ztracený. Poslechni si Itala Kazatele, naše účty nikdy nejsou sečtený. Každej krok byl snažší, když překonal sem to, čeho sem se předtim bál. Bylo to jak odvalit balvan, rozhlídnout se a jít dál. Nebyl sem první ani poslední, kdo potkal svýho anděla. V tu chvíli minulost a budoucnost se najednou zas protnula. Jeho slova jsou moje cesta života. Věci zas dávaj smysl, už tam neni strach a neni tam samota. Ukázal mi svůj svět, kde neni ale. Někdo to vidí a někdo stále slepě tápe. Čistej, kde jeden na druhýho netahá špínu, Pozitivní, kde mocná energie ostatních zabrání tvýmu splínu. Upřímnej, když obavy neurčujou našemu konání směr. Silnej jak člověk, kterej se nikdy neskrčil a vždycky hrál fér. Štastnej jak člověk, kterej nakonec obstál před vlastnim soudem. Čtvero ročních období a každej den bejt bohem.

Pamatuješ si ještě na tu chvíli, kdy si ztratil koule? Jak ti je uřízli a řekli, chlapče tu už nejsou tvoje. Sou pryč a mamka už ti je asi jen těžko přišije, když narvali ti je do držky a tys je žral jak prasata pomeje. Potkavam tyhle eunuchy na ulicích každej den, pochybuju, že si můžou říct: žijem náš pražskej sen. Zasazený do systemu, kde se narodili a naučili fungovat. Někdo jim musí říct co se svym životem maj vlastně udělat. Jo s poslušností prostě nejdál dojdeš, ale mrtvej budeš dřív, než si toho všimneš. Tak jen dál poslouchej, co ostatní ti raděj, hlavní asi je že v jejich očích budeš dobrej. Svobodně sis vybral cestu otroka. Něco máš jistý. Víš, co tě čeká. V práci si přišpendli symbol vzdoru na nástěnku a když přijdeš domů, poruč ženě, ať ti vymění podělanou plenku. Udělej rozdíl, naser zmrda. Nebuď ovce, vystup ze stada. Tvý jmeno je hrdost, tvý jmeno je styl. Na úrovni neni ve vatě, ale když se neponížil. Hlas je slyšet, jenom když mluvíš, tak přijmi výzvu, čeho se bojíš? Cirkus svět je plnej poslusnejch zvířátek, co daj pac, aby si udrželi svůj trapnej flek. Votoč systém naruby, nebuď sluha. Nedlužíš nikomu nic, i když se tak občas někdo chová. Službu prokazuj těm, co si vybereš, ne těm který si myslej, že se z nich zesereš. Zbytečný si obhajovat to, co by ti neprošlo. Pokaždý hledat souhlas napravo i nalevo. Přesvědčenej o tom, že víc kompromisů tě udělá vítězem. Nakonec poznáš, že prokletí je, když se snažíš zavděčit všem. Slyšim: Děkuju moc. Budu šířit vaše poselství na vlastní náklady. Prosim vás, moje největší ambice je bejt nosičem vody. Děkuju moc, zbavil sem se utrpení rozhodovat se vlastní hlavou. Nebojte se, mýmu přizdisráčství se meze nekladou. V mém životopisu se dočtete, že sem vyhrál trofej za obět v rámci společnýho blahobytu. Z rozhodnutí rady moudřejších sem tak ideální sluha. Řikaj mi poskok a občas taky nula. Musim říct, že je to pro mě pocta. Další oběť na oltář společnýho dobra. Svůj názor radši řikám až jako poslední. Ani skauti nedržej líp bobříka mlčení. Protože dokud sem hodnej, sem miláčkem davu. Herec potřebuje záštitu většiny a stravu. Někdo leští boty s přístupem a něčí přístup je leštit boty. Sako se nehodí pro práci na poli a přesto jdeš do roboty. Můžeš bejt v naší partě, ale neprojevuj svůj názor. Jinak se vrátíš k lopatě, tak si dávej chlapče pozor.

Prodávám na trhu s realitou. Nejsem šmelař, co zmizí hned jak tě vobere. Nabízim pravdu, máš právo vědět, jak to je. Rovnováha sil, nechci víc, než můžu dát. A ptám se, jak může žít ten, co chce jenom brát. Ze svejch průserů sem se už naučil, že bych je měl po sobě uklízet. A tak snažim se nedělat další, aby ze mě nebyl čistič toalet. Nenechávam za sebou zničený lidi ani věci. Nebaví mě podvádět ani nalhávat jim nějaky kecy. Když je potkám, tak nemusim dělat, že je nevidim. Jen tak se k nim můžu vždycky vrátit. To už vim. Řekni jsme v tom všichni, jdi do toho. Řekni jsme v tom všichni, poděl se s náma. Řekni jsme v tom všichni, máme svůj směr. Řekni jsme v tom všichni, buď kazatel. Poznal jsem úžasný lidi, ale by jsem příliš sebestřednej, než abych si toho všimnul. Byl jsem u toho, když se odehrály zázraky, ale byl jsem moc pyšnej, než abych smeknul. Potkal jsem lidi, kterejm sem moh pomoct, ale byl jsem příliš sobeckej, než abych to udělal. A teď stojim mezi váma a chtěl bych říct, Kazatel povstal. Mluvim k vám všem najednou, ale zároveň ke každýmu zvlášť. Předávam svoje poselství, neni v něm zlo, závist ani zášť. Nejdu po skupinách, ale po jednotlivejch lidech. Je to můj životní program v několika málo bodech. Ani mě moc nezajímaj světový problémy, spíš se staram o lidi, co žijou se mnou ve stejný zemi a často taky v jednom městě, prostě ty, co potkam na svý cestě. Řekni jsme v tom všichni, jdi do toho. Řekni jsme v tom všichni, poděl se s náma. Řekni jsme v tom všichni, máme svůj směr. Řekni jsme v tom všichni, buď kazatel. Co z toho, když žiješ na úkor ostatních ve svůj vlastní prospěch? Myslíš, že když se ti daří je vojebávat, znamená to úspěch? Visí to ve vzduchu, můžeš to cejtit. Větříš stopu, ty můžeš vystoupit. Ať už to nazveš jakkoliv: peníze, úspěch, sláva. To neni to pro co žiješ, dobrovolně se vzdáváš svýho práva bejt dobrej. Kazatel neni jen jméno. Najdeš ho v sobě, máme ho už dávno. Kazatel je to, co můžeš každej den udělat. Až jednou přestane hrát, snad tu po něm něco zůstane. Kazatel neumírá, Kazatel nezmizí, ne to se nestane.

Bílej potok, konec světa, neskončíme v blázinci, ještě pěkná štreka nás čeká. Blízko Kéčkemétu jedeme nadoraz, kutafas, lofas a osel velí světu. Slapy jsou vodky a piva, ležim v pangejtu, rozcestí, les, totální tma a Katka mi volá. Máchovo jezero, esence mládí, formace světa, nemám slov a přitom nestačí jedna věta. Rokytnice nad Jizerou, do toho penzionu se ty kluci už nikdy nedostanou. Paříž, s holkama objevujem svět, tohle je velkej zářez. Berlín je město co nikdy nespí, velkej squat, do kterýho přijížděj pražský hvězdy. Starovice, František Trčka je král a víno tradice. Poustevníci z Balkánu, tak vo tom jsme všichni měli napsat knihu. Jevíčko jako vejlet do jinýho světa a když neni kde spát, najdem hostel bankomat. Lázně instantního štěstí jménem Zipo, bezčasí, kde se ti život promítne na plátno. Ukrajina návrat do mládí, letní vidina. Japan, česká výprava za novejma výzvama, nová crew stmelená horama. Je podzim 2015 a všechno pořád před náma. Je to jeden oheň, jeden oheň, jeden oheň. Mý lidi mě posílaj dál, s nima cejtim se jak král. Můžu o nich říct, že jsou to mý kámoši. Jsou to ty lidi, se kterejma žiju příběhy tisíce a jedný noci na kaši. Co všechno už jsme za ty léta a zimy společně zažili. Je to tak dlouho, že už ani nevim, kdy jsme to začali. Pamatuju si spoustu akcí, který můžu nazvat památný. A ještě víc jsem jich už zapomněl, i když jsou pro mě posvátný. Jsou to příběhy bez zápletky, ale hlavně že jsou dobrý. Nosíme na ně lahve, nemáme vývrtky a zatlačujem korky. Ne vždycky nám všechno vyjde tak, jak má. Ale znáš to, hlavně když je pohoda. Je to jeden oheň, jeden oheň, jeden oheň. Obklopuju se životama, který znám už věky. Tenhleten čas ani nejde spočítat na roky. Lidi, co nevidim tak často, roděj děti a šednou jim vlasy. Chtěl bych znát jejich příběhy. To jsou ty časy. Naše město přes víkend nespadne, stojí tu už celý staletí. Vem telefon, vytoč číslo a uděláme si párty výletní. V jednotě je síla, v naší crew neni žádná špína. Jsme jedno společenství, jeden kmen. Ctíme pravidla, i když se nevidíme každej den. Stačí vědět, že já na bráchu, brácha na mě. Můj život se vejde do několika krabic od bot. Svý bydliště měnim skoro každej rok. A i když je to klišé, doma jsem všude tam, co mě maj rádi. Jsem tady pořád s váma.